Podporujeme

Pôžička bez príjmu vám pomôže preklenúť obdobie bez dostatku financií.



Ze života a působení připravovatele cesty Hjalfdara v předhistorické době: Objevení jednorožce 1


V hluboce položených lesích objevily se nové druhy zvěře. Tyto husté pralesy, v nichž kdysi zde žijící lesní mužové kladli léčky na ptáky, se velmi rychle rozvíjely od té doby, kdy bylo odstraněno nebezpečí divokých lidí a draků. Všude přibývalo množství ptáků a lezoucí a šplhavé zvěře. Veliká, papouškovitá, pestře lesknoucí se zvířata poletovala ve velikých korunách stromů. Tu a tam bylo také viděti velké druhy jelenů. Když lovci jednoho dne podnikli výzkumnou cestu do lesů, spatřili v dáli zvláštní, nikdy nevídané zvíře.

Bylo oslnivě bílé, veliké, štíhlých a jemných nohou jako jelen. Nemělo však mezi zašpičatělýma, nahoru postavenýma ušima žádných parohů, za to však na čele, blízko nad očima roh podobný harpuně. Hlava, která se podobala hlavě jelení, byla nesená ušlechtile prohnutým krkem, který byl ozdoben krátkou hustou hřívou. V ocase měl dlouhé, bílé žíně a zvíře ho užívalo k ohánění hmyzu. Když se muži přiblížili k malé mýtině, kde se zvíře právě napájelo, odběhlo rychlými skoky pryč. Dávno již nevzbudilo nic pozornost mužů tak, jako toto neznámé zvíře.

Stále číhali v úkrytech a také brzy nalezli jeho stopu. S dlouhými, z rostlinných vláken upletenými lany vydali se na cestu a obehnali jimi místo, kde se zvíře páslo. Na vysokých stromech postavili své stráže a čekali po dlouhé hodiny na zvláštní zvíře… Bylo neobyčejně plaché, obzvláště rychlé a mělo velikou sílu. V hněvu dovedlo vyvracet stromy z kořenů a nepřestávalo pronásledovat nepřítele, pokud ho svým rohem neprobodlo. Toto vše mohli lidé snadno pozorovati ze svého úkrytu.

Zvíře přicházelo často samo, občas však také se samicí, která byla něžnější, neměla rohu a více se podobala lani. Přece však mělo zvíře neobyčejné nohy. Měly jen jeden prst, jenž byl porostlý silnou rohovinou, která jej chránila.

"Zde musí přijít Hjalfdar, chceme-li toto zvíře chytit," řekli si po dlouhém, marném namáhání a vůdcův roh podal na výšinu zprávu o lovu.

Z hory přišla ihned odpověď. Radostně zatroubil zlatý roh, který ulili synové Hjalfdarovi a svým veselým zvukem odpovídal:

"Přijdu."

Nikdo z lidí nevěděl jak, kdy a odkud přišlo toto podivuhodné bílé a tak plaché zvíře, které v rychlých a půvabných skocích a s obzvláštní radostí prohánělo se při měsíčním svitu a bylo téměř vždy samo.

Snad je přitahovaly rozlehlost a klid lesů i vysoké traviny. Lidé se však divili tomu, že vzdor své plachosti stále vyhledávalo tak živé údolí píle. ---

Byli v trvalém spojení s posvátnou výšinou. Byl to čilý život. Poslové a nosiči chodili sem a tam a syn nejvyššího sedláka postavil dokonce saně na válečkách, které byly taženy silnými býky. V těchto saních, jimž říkali vozy, vozili krásné, pro chrám připravené plotny a bílé poháry nahoru ke svatému domu.

Brzy měl býti již hotov po mnohaleté píli a námaze.

Všichni se těšili na den Světla, kdy Světlý Otec naplní svůj posvátný dům na zemi svou silou a milostí, aby v něm přebýval.

Tyto vážné a přirozené, veškeré změkčilosti vzdálené lidi, pojila posvátná úcta a plachost, když myslívali na tento den.

"Musíme se k tomu připravit se zvláštní péčí," říkaly ženy mezi sebou a učily děvčata víti věnce a vyučovaly je umění uctívání pohybem. Byly to hlavně kroky a úklony v klidné, harmonické sestavě, podle zvuků písní, které samy zpívaly.

Tyto písně byly naladěny na zvláštní druh přírodních zvuků a zachvívaly se ve spojení s duchovními a bytostnými sférami tak vroucně, že se jimi otevírala cesta vzhůru, po které mohla pronikat dolů plná síla proudů Světla.

Holda a její dcery dovedly nejlépe uctívat Světlé a po nich dělaly to tak všechny ženy, požádavše Holdu o pomoc a vedení.

Když sedávaly společně, odpočívajíce po denní práci, ve velké, sloupy podepřené síni Hjalfdarova obydlí, kam se vešlo mnoho lidí, oddávaly se pak s radostí pracem svých prstů. Stáčely vlnu bílých ovcí na dlouhá vlákna, ze kterých pletly bílá, splývavá roucha. Stále ještě používaly svých velkých, starých rámů, v nichž protahovaly natažená vlákna sem a tam, až z nich bylo pevné tkanivo.

Při tom panovalo mezi ženami naprosté mlčení a jen děvčata, která s narůžovělými tvářemi a zářícíma očima seděla u své práce, povzdychla si občas tiše nebo nahlas.

Pak prosívaly Holdu, aby vyprávěla něco o Světlých a napjatě poslouchaly. Nemohlo být nic přeslechnuto nebo nesprávně pochopeno, poněvadž všechny byly pevně rozhodnuty předat to opět jednou svým dětem a vnukům právě tak, jak to nyní činila Holda.

Nejraději jim vyprávěla o tom, jak ji kdysi pomocníci provázeli a jak se všemu naučila z jejich příkladu. Veliká láska a vděčnost k bytostným prochvívaly celé Holdino bytí. Nemohla se dost vynasnažiti, aby tyto malé, lidské děti naučila a poučila, a ony mohly zkusit také všechno, co poznala ona. Brzy uplyne přece čas, kdy ona, jako mladá matka, může ještě dlít mezi nimi.

Posvátné kruhy šuměly dolů ze Světla k zemi a slibovaly návrat do vyššího, světlejšího, původního domova. Podle lidských dohadů snad ještě za velmi dlouhou dobu, ale pro její vidoucí oko tak blízko, jako se věčnost bez času, ve svých neustálých změnách zdá býti duchu stále blízká a stále přítomná.

Holda žila stále napřed, zatím co ve svých pozemských snahách vědomě vykonávala činy okamžiku. V této době rozšiřujících se záchvěvů to bylo, kdy zářivá, světlá žena zrcadlila se obrazně v jejím duchu v proudu růžového světla.

"Pramáti!" zpíval zvuk slov v záchvěvech světlých kruhů, které obklopovaly tento vznešený obraz shůry.

Nekonečně jemné paprsky oslepující běli proudily z něho současně s jemně růžovým leskem, který probouzel v duchu lásku a radost… Oživující proudy sil pronikaly Holdu a oživovaly její vlastní tělo. Napomáhaly však také všude, léčíce a osvěžujíce, jakmile vložila své ruce na něco slabého.

Zvířata skvěle prospívala na rozlehlých, zelených pastvinách a působila Holdě zvláštní radost. Její léčivé byliny a plody byly pilnými ženami nasázeny na nově založená pole a záhony. V malé, vlastnoručně vyzdobené kuchyni pracovala Holda se dvěma děvčaty. Nikdo jiný nesměl vstoupit do této malé, tajemné komůrky, neboť bytostné protkalo zde svá oživující a budující vlákna a Holda netrpěla, aby tyto pilné maličké něco vyrušovalo.

Holdin zrak otvíral se stále více pro všechno světlé, pohyblivé tvoření síly Boží. Malé bytosti, se kterými odedávna byla v důvěrném styku, zdály se býti k ní stále více přitahovány. Nad květinami a bylinami, které jinak rádi opouštěli, jakmile byly vytrhány ze svých kořenů a uvadly k smrti, spočívaly jemné prsty těchto elfů a tiše vanoucí záře jejich dechu, lesk lásky a chtění k dalšímu rozvoji všech jejich sil.

Holda toto vše silně prožívala, vidouc, jak živé může přinášeti opět živému užitek v podivuhodné vzájemné hře. Proto se těšila z trvalého rozvoje svých bylin, květin a plodů, které již nyní nerostly divoce a zdály se býti zvlášť chráněny požehnáním Světlého Otce.

Byly větší, šťavnatější a plnější při této péči na polích a zahradách, které Hjalfdar na její prosbu dal zvlášť zaříditi na svazích výšiny. Krátké a tvrdé křoviny byly odtud odstraněny a místo nich zasázeny stromy, které již v údolí stříbrného jezera, kde rostly divoce, nesly hojně plodů. Holda určila jim toto místo, neboť světlý elf z "údolí práce" se k ní přiblížil a poradil jí to. Tyto plody, které se podobaly velikým, šťavnatým broskvím a svou krásnou barvou byly jako zlatožlutá jablka, měla Holda obzvláště ráda. Mimo to byla tu veliká červená jablka, jejichž stromy velmi krásně rostly.

"Právě tyto stromy budou se skvěle rozvíjet v nové zemi," šeptalo dítě elfů. "Potěší Holdiny oči, až v příštích létech ponesou ovoce."

Dvakrát do roka podle rytmu tehdejšího oběhu hvězd přinášely tyto stromy své plody. Skvoucí zeleň pokrývala trvale tyto zahrady, a když jedna travina uschla a zežloutla, vyrůstala vedle ní již opět nová, smaragdově zelená. Také listnaté stromy setřásaly své listí, které bylo však jiného, většího druhu než listy dnešních stromů. Z jejich malých pupenů vyrazily však současně opět nové, zatím co staré byly ještě žluté a červené v nádheře barev, jež zdobily údolí a pahorky.

To byla doba zralosti, ve které lidé nemohli téměř zvládnouti hojnost darů. Mnoho přezrávalo a propadalo rozkladu. Byl to čas, kdy se Holda dívala na tuto hojnost téměř smutně. Myslela na nynější přebytek a dřívější doby nouze, myslela s úzkostlivou starostí, zda někde v dáli netrpí nějací lidé nouzí, zatím co oni zde mají stále nové, štědré dary Světlého Otce a stále se množící plody.

Počala živit tyto myšlenky a vysílala vlákna svého myšlení daleko ven za neznámý obzor země. Zda bude její otázka někdy zodpovězena?

V dobách žní muselo všechno pomáhat. Tehdy jednalo se jedině o to, shromáždit moudře a věrně dary přírody a zhodnotit je. Byly vykonávány jen ty nejdůležitější práce. Všechno pletení, práce na stavbách, všechna jemná, zlatnická práce, ba i mletí zrn, svážení dříví, lovení ryb a zvěře bylo přerušeno.

Společná práce ve žních skýtala hojnost radostí.



Komentáře k článku

 
Pôžička bez ručenia |

Vytvořenou službou WEP.sk - Vlastní blog z vlastního PC. Mapa stránok