Podporujeme

Pôžička bez príjmu vám pomôže preklenúť obdobie bez dostatku financií.



Rytířský slib - 1.část

Můj příběh začíná před mnoha lety, kdy slovo ,,rytíř" znamenalo mnoho. Tichým, hlubokým a tmou zahaleným lesem jel zdatný muž na svém koni. Náhle se zastavil a seskočil na zem. Rozhlížel se kolem sebe a pak z koně sundal náklad. Sesbíral pár větví, chrastí, starou kůru a rozdělal oheň. Mezi zavazadly měl i uloveného zajíce, kterého si připravil, aby ho mohl opéct na ohni.

Seděl u ohně, opékal si maso a naslouchal zvukům nočního lesa. Náhle se však zarazil a zbystřil. Jeden zvuk se mu nějak nelíbil. Byl to dusot koně. Zvuk se blížil čím dál více. Muž položil pečeni a ztratil se ve tmě.

K ohni přijel jiný muž. Rozhlížel se kolem, pak slezl z koně a zvolal: "Nejsem nepřítel, nepřicházím bojovat! Vím, že jsi tu! Vyjdi ze svého úkrytu."

Po chvíli se ze tmy muž vynořil a přátelsky pozdravil: "Buď tedy vítán a přisedni k mému ohni."

Druhý muž odpověděl: "Děkuji, rád." Přivázal svého koně ke stromu a přisedl k ohni.

První muž otáčel pečínkou nad ohněm a nenápadně si prohlížel druhého jezdce. Až po delší chvíli promluvil. "Jmenuji se Orion, a ty? Jaké je tvé jméno?"

"Já jsem Vilhelm," odpověděl druhý muž.

Pak opět seděli dlouho v mlčení. Když se pečínka dopekla, nabídl Orion Vilhelmovi: "Maso je hotové, dáš si se mnou? Sám to beztak celé nesním."

Vilhelm s úsměvem odpověděl: "Děkuji, přijde mi to vhod. Dnes jsem toho moc nesnědl."

Až když oba dojedli, dali se do delšího rozhovoru.

"Kam vůbec míříš, Vilhelme?" ptal se Orion.

"Jedu ke králi této země. Chtěl bych se nechat pasovat na rytíře a sloužit spravedlnosti."

Orion se podivil: "Tak? Tam vedou i mé kroky. I ve mně je touha stát se opravdovým rytířem. To budeme mít společnou cestu."

Na Vilhelmově tváři bylo vidět, že ho to potěšilo. "Rád budu putovat vedle takového muže, jako jsi ty, Orione. Ještě tě dobře neznám, ale cítím, že jsi dobrého srdce a snad bychom jednou mohli být dobří přátelé."

Orion přikývl. "Cítím to stejně. Ale přijde mi, že tě znám již dlouho, ač jsme se teprve seznámili."

V tom opět uslyšeli dusot koňských kopyt. Oba se na sebe podívali a pak se schovali do tmy, každý na jinou stranu.

K ohni přijel další muž a začal se nahlas smát. Pak seskočil z koně, zvedl ruce a začal se otáčet kolem dokola. Oproti Orionovi a Vilhelmovi neměl moc pěkné šaty a kromě dýky ani žádnou zbraň. Ba ani jeho kůň nebyl ušlechtilého rodu, spíše takový starý dobrák.

Muž se zastavil a pak zvolal: "Tak už jste si mě prohlédli? Nemám žádné zbraně! Ale musím se přiznat, že mám velký hlad. A tady tak krásně voní pečínka."

"Jen si nabídni, ještě něco zbylo," ozvalo se ze tmy.

Muž neváhal a vrhl se na zbytky masa.

Pak se Orion a Vilhelm vrátili k ohni.

Muž se na ně podíval a pozdravil: "Dobrý večer, pánové. Děkuji za jídlo. A co kdybych tu s vámi ještě přenocoval. Myslím, že už se asi také nikam nechystáte, že? Já vám opravdu neublížím, ani okrást vás nechci. To mi věřte!"

Oba muži se na sebe podívali a pak se Orion otázal: "A proč bychom ti měli věřit?"

Muž se hrdě postavil a povídá: "Víte, já jedu ke králi, aby mě pasoval na rytíře. Budu hájit pravdu, spravedlnost, ochraňovat ženy, pomáhat slabým a chudým."

To oba muže překvapilo.

"Hezké. A co tě k tomu pudí, že ses takto rozhodl?" otázal se Vilhelm.

A muž hned odpověděl: "No, víte, žil jsem v jedné vesnici s rodiči, dvěma bratry a malou sestrou. Mnohokrát přijeli vojáci, vykradli celou vesnici - dobytek, obilí a tak. Nakonec skoro celou vesnici vypálili. Bylo to v noci. Zůstali jsme na živu jen otec, sestra a já. Matka a bratři zahynuli. Řekl jsem si, že to takto nenechám! Nechci se mstít, to ne. Chci jen bránit bezbranné.

Jednou mi vyprávěl jeden starý muž z naší vesnice, že kdesi daleko žije král, který je spravedlivý a jeho duše je čistá. Shání prý rytíře, kteří chtějí bojovat jen za pravdu a kteří chtějí sloužit Bohu.

Tak jsem se rozhodl, že se za ním vydám. Na cestě jsem už dlouho. Ale cítím, že můj cíl je blízko."

"Máš pravdu, je to blízko. Již jen asi jeden den cesty," oznámil Orion.

Mužovi zablýskaly oči radostí. "Opravdu?! Víte to jistě? Jste snad zdejší?"

"Ne, nejsme zdejší, ale vypadá to, že máme stejnou cestu. Také putujeme za králem," odpověděl Orion.

Muž hned projevil neskonalou radost. "No, to je skvělé! Myslíte, že bych se k vám mohl přidat?

Ale já tady vyprávím a úplně jsem se zapomněl představit. Jmenuji se Ortis."

"Těší nás, já jsem Orion a to je Vilhelm. Také jsme se seznámili teprve zde u ohně. Vilhelm přišel chvíli před tebou."

"Zvláštní to večer. Přijde snad ještě nějaký rytíř?" pomyslel si Orion.

Ale nikdo již nedorazil.

Všichni tři muži si povídali dlouho do noci. Orion a Vilhelm předávali i nějaké zkušenosti Ortisovi, jelikož s rytířstvím žádné neměl.

Až k ránu je zmohla únava a usnuli.

Druhý den se vydali všichni tři společně na cestu. A na hrad ke králi dorazili ještě před setměním.

U hradu je však zadrželi královi strážci. Ale když jim muži objasnili, za jakým účelem ke králi přicházejí, vpustili je do hradu a ubytovali je.

Druhý den ráno si je král nechal zavolat. Vřele je přivítal i se svou chotí.

Král byl urostlý, ještě mladě vyhlížející muž s ušlechtilými rysy ve tváři a pečlivě sestřiženými vousy. A jeho mladá žena byla neskonale krásná. Zdobily ji překrásné světlé husté vlasy, sepnuté zlatou sponou. Ale nejvýraznější na ní byly zářivě modré a zároveň hluboké oči. Když se jí do nich muži jen na okamžik podívali, připadalo jim, že se snad dívají někam do vzdálených přenádherných světů plných světla.

Král i královna byli oděni do pěkných šatů zdobených výšivkami. Muži s nimi poseděli a popili lahodného vína. Vyprávěli jim o sobě, o svém rozhodnutí stát se rytíři a také o jejich setkání v lese u ohně.

Král jen seděl a naslouchal. Když muži dovyprávěli, odpověděl jim: "Mohu vás pasovat na rytíře, ale ne hned. Je potřeba, abyste se ještě mnohému naučili. I vaše duše potřebují dozrát. Můžete být mými hosty a zároveň žáky. Vyberu vám z řady mých mužů dobré učitele. Uznám-li pak, že jste toho již hodni, že nadešel ten správný čas, pasuji vás na rytíře. Pak stanou se z vás služebníci Boží a budete moci jíti konat tuto velkou službu mezi lid."

Po této řeči se s nimi král i královna rozloučili.

Více než rok se muži učili tomu, co by měl každý správný rytíř ovládat a co by měl znát. Každý z mužů vynikal v něčem jiném. Bylo v nich vzájemné doplnění.

Pak nadešel pro ně vzácný den. Král si je nechal opět zavolat a zeptal se jich, zda ještě touží být pasováni na rytíře, ač věděl, že jejich touha ještě více vzrostla. Proto muži bez váhání odpověděli "ANO". Král jim tedy oznámil den, na který se mají připravit.

Tento den nadešel. Tentokrát muži nebyli oděni do brnění či do těžkých kožených vest. Toho dne dostali obleky lehké a zdobené se širokými plášti.

Když se oblékli, pomalu přikráčeli k chrámu, kde na ně již čekali jejich učitelé. Jeden po druhém vstupovali do chrámu. Chrám nebyl velký, zato nádherně vyzdobený. Na stěnách i na stropě byly obrazy, které ozařovala světla loučí, a všude, včetně oltáře, bylo plno květin. Vedle oltáře seděl král a z druhé strany královna, která byla celá zahalena závojem, takže jí nebyla vidět ani tvář.

Z pozadí oltáře byla slyšet tichá hudba a zpěv.

Král se postavil a promlouval nejen k Orionovi, Vilhelmovi a Ortisovi, ale ještě k dalším pěti mužům, kteří měli být také pasováni na rytíře.

Všichni byli otevřenými nádobami a řečená slova do nich lehce vtékala. Pak jednotlivě přistupovali a poklekali před oltář, kde předkládali svůj slib a přísahali na králův meč, a král je tímto mečem pasoval na rytíře.

Po této události všichni tři muži chodili ještě pár dní trochu jako ve snech, uzavřeni do sebe a mluvili jen málo.

Ale pak nastalo loučení. Dostali na cestu od krále rytířskou zbroj, také plán jejich poutě, od svých učitelů ještě několik rad a od krásné královny hluboký pohled jejích očí. A vydali se na cesty.

S králem se již nikdy nesetkali, avšak sloužili věrně v jeho jménu. Nesloužili však jen králi, ale hlavně tomu nejvyššímu - Pánu všech světů.

Projeli mnoho zemí. Nevrhali se do bojů proti velké přesile, ani nebojovali pro kořist či pro nějaké území. Ale vždy se postavili za pravdu a bránili bezbranné. A snažili se předat zásady rytířskosti i jiným mužům.

Jednoho dne dojeli i do vesnice, ze které pocházel Ortis. Ti, kteří ho znali, ho náležitě přivítali. Mnozí ho nemohli ani poznat. V mladých chlapcích náhle probudil touhu stát se také rytířem.

Dozvěděl se však i nepříjemné zprávy. Jeho otec před rokem zemřel a jeho sestru prý unesli opět při nějakém drancování. Rozhodl se, že ji vyhledá, a jeho dva přátelé Orion i Vilhelm se k němu samozřejmě připojili.

Zjistili, že byla vychovávána u jednoho bohatého muže, který měl ještě dvě vlastní dcery a jednoho syna. Měla se stát v budoucnu manželkou jeho syna.

Po jedné ze služebných jí poslali zprávu. Stálo v ní, že pokud je vězněna a je nešťastná, mohou pro ní přijít a odvést ji domů.

Miriam, tak se jmenovala Ortisova sestra, odpověděla, ať určitě přijdou, že na ně bude čekat.

A tak se stalo. Jednou v noci vnikli nenápadně do domu a odvedli Miriam. Avšak neodvedli jen ji. Odešla s nimi dobrovolně i mužova mladší dcera. Nemohla již déle snést otcovy ohavné činy. Neměla kromě Miriam již žádnou přítelkyni, ani u nikoho zastání. Matku, kterou měla velice ráda, nechal její otec zavraždit. A její nevlastní starší bratr a sestra se příliš podobali otci.

Jmenovala se Sarah. Byla hezká. Měla tmavé vlnité lesklé vlasy, snědou pleť a hnědé oči. Na ženu byla docela vysoká. Na rozdíl od Miriam, která byla menší postavy a měla jemné plavé vlasy a ač jí bylo již dvacet let, její tvář byla stále dětská. Její oči byly světlé a jakoby zasněné. Také měla něžný a laskavý hlas.

Miriam se hned zalíbila Orionovi. A později se do sebe zamilovali. Pak si ji Orion vzal za ženu. Podobné to bylo i u Vilhelma a Sarah.

Ženy nejprve putovaly s muži, ale za nedlouho po svatbě obě očekávaly děťátko. Všichni se tedy rozhodli, že se usadí. Našli velký opuštěný dům v blízkosti jedné osady. Opravili ho a ženy v něm přivedly na svět dva krásné syny.

Muži však dlouho nevydrželi být na jednom místě. Vilhelm i Orion vyráželi na delší poutě. Jen Ortis zůstával se ženami. Tělo mu přestávalo sloužit. A dlouhé výpravy by ho zničily úplně. Ženy byly rády. Měly alespoň doma ochránce a jejich malí synové dobrého učitele.

Tak plynul čas. A Vilhelm se jednoho dne nevrátil z výpravy. Byl zabit v boji. Orion pak tedy brával na výpravy jejich syny. Byli to zdatní a chytří hoši a v mužích měli velké vzory.

Pár let po Vilhelmově smrti zemřeli i Ortis, Miriam a Sarah, které zasáhl mor. Orion se syny dům opustili a vydali se do země, kde byli Orion, Vilhelm a Ortis pasováni na rytíře. Synové totiž po tom také zatoužili.

Když přijeli do podhradí, dozvěděli se, že král ani královna již nežijí, ale že na hradě žije jejich dcera s manželem - novým králem. A ti že pokračují v jejich poselství.

Synové zamířili tedy na hrad za králem.

Orion byl již starý, proto se již nadobro usídlil v jednom malém dřevěném domku v podhradí. Přicházeli za ním malí i velcí chlapci z okolí a on jim vyprávěl své životní příběhy a předával jim zkušenosti. Pak čím dál více mluvil o Bohu a o krásných světech, které vídával ve svých snech.

Jednou ho napadlo, že by mohl vše sepsat. A tak začal psát. Byla z toho celá kniha. Chtěl jí předat svému synovi. -




Komentáře k článku

 
Pôžička bez ručenia |

Vytvořenou službou WEP.sk - Vlastní blog z vlastního PC. Mapa stránok