Podporujeme

Pôžička bez príjmu vám pomôže preklenúť obdobie bez dostatku financií.



Lesní lidé 3

Zdali žije ještě mnoho těchto lesních lidí, a jak? Živá, badatelská touha zatlačila v Hjalfdarovi původní úvahy. Dobře věda, že stojí v silném spojení se všemi pomocníky, nechal se hnáti směrem svého chtění. Hjalfdar nemyslel již na své průvodce, neboť nebyl přece sám, když slezl ze svého vyvýšeného sedadla a šel znovu po stopě obyvatel lesa. Bylo ještě časně, když dospěl asi hodinu poté na okraj výšiny s řidšími řadami stromů a díval se do mírně zvlněných dálek nekonečných lesů, z nichž přišel.

Úzké postranní údolí jej velmi přitahovalo. Spatřil tam skalní formace ze třpytivých hornin a na sebe narovnané ohromné balvany, jakých dosud neviděl. Malé, nahoru se táhnoucí údolí, jež končilo hlubokým vodopádem, bylo naplněno osamocenými stromy a navršenými balvany. Černošedé zdi, které se tu tyčily do výše, připomínaly Hjalfdarovi jakési hnízdo, postavené obrovským ptákem.

Něco podobného přece nevybudovala příroda, pravil si a zavrtěl světlou hlavou, jejíž vlasy se podivuhodně odrážely od obličeje do hněda opáleného.

Lidské dílo to také nemůže být. K tomu bylo přece jen obrovsky hranaté a chmurně divoké jako vzdorný hrad.

Co to však bylo ?

Za zdmi a mezerami se to hýbalo. Chlupaté kožichy dívaly se přes nestejnoměrné obranné zdi. Proč tu byly postaveny?

"Podívej se jen vzhůru, Hjalfdare, to jsou obydlí lesních lidí. Nedaleko odtud jsou jejich nepřátelé, draci a obrovští ptáci."

"Kdo jsou ony světlé, vysoké a průhledné postavy, které se tu dívají svými velikými hlavami z mraků nad horami?"

"To jsou obři, kteří střeží údolí. Jejich hněv platí již dlouho lesním lidem, kteří tu vedou odporně krvežíznivý život. Zničili nivy, zahnali ptáky, a jsou vymírajícím druhem v tomto Stvoření, které se snaží vzhůru ke cti Světlého Otce. Všechno mrtvé a slabé spěje však ke svému zániku tak, jako tento znetvořený druh!"

Hjalfdar nepotřeboval již viděti svých vůdců, neboť je znal, a všechno, co mu říkali, znělo v jeho nitru jako pevné vědění, na které nepotřeboval dalších otázek.

Posvátnými byly tyto okamžiky, kdy Světlý Otec mluvil k němu tak živě skrze své Stvoření.

"Vidíš, že i tu je připravena mocná pomoc, jakmile ji zavoláš! Uzavřeš spojení s obry, kteří ti jednou budou ještě velmi užiteční, neboť jsou čistí a věrní."

Proudy světla pronikaly k Hjalfdarovi. Cítil je a viděl již také obrazy pomoci, které ve svém vývoji přicházely k němu. Pozoroval to jako silný protitlak k neklidu, který prožíval v údolí, v němž všechno živoucí se zdálo vyprchat, s výjimkou obrovitých lesních lidí.

Větřili již patrně cizince, neboť jejich chundelaté vlasy se ježily a tu a tam objevila se za zdí hlava. Hjalfdar hledal úkryt. Jeho světlý vlas svítil na slunci příliš zrádně a musel se skrýt do stínu kupících se balvanů.

Pak se plížil vzhůru po svahu údolí a doufal, že z dálky bude míti lepší rozhled na říši lesních lidí. Divil se její rozlehlosti. Tím více byl překvapen, když zpozoroval, že zdi jsou stavěny do čtyřhranu jako vysoké domy bez střechy a že se zdají zasahovat hluboko do země. Od jednoho obydlí ke druhému vedly chodby. Vypadalo to, jako by tato zvířata stavěla zcela plánovitě a umělecky. Střední stavba, kolem které bylo nejživěji, byla obrovská.

Byl tam zvláštní trůn, na němž seděl starý lesní člověk. Všichni ostatní poslouchali jeho rad a vedení, které jim oznamoval divokými, podivnými posunky. Divoký křik, podobný řevu, byl znamením souhlasu nebo radosti. Tito chlupatí lesní obři dorozumívali se živými posuňky právě tak jako lidé, avšak způsob jejich výrazu, zjevu a pohybu byl odporný, divoký a ošklivý, téměř strašlivý.

Hjalfdar chápal zcela lehce, co zvířata mluví. Tyto projevy vzrušení znázorňovaly však spíše směsici polorozumu a pocitu, neboť pojmové spojení s čistým cítěním nedalo se zde již vytvořit.

Kalné stíny táhly se po nádvoří opičích lidí sem a tam jako závoje. Něco podobného Hjalfdar dosud nikdy neviděl. Vystupovaly z hlav zvířat a zůstavaly nad jejich schýlenými hlavami. Byla-li řeč o lovu a žrádlu, pak otvírali své ošklivé chřtány, řvali a ječeli, zatím co jejich uši žhnuly do ruda.

Houf lesních lidí přicházel z nitra údolí s kořistí. Nesli na ramenou své mrtvé a řvouce žalovali, ukazujíce hrozivě k lesu.

Pak přicházela divým úprkem ženská zvířata, která byla sice menší, ale nebyla krásnější než mužská. Měla delší a světlejší vlas i oči. Vypadala tišší, ne však mírnější. Naopak, z těchto očí šlehala ukrutnost, jestliže vyslídily zvíře, které mohlo ukojit jejich krvežíznivost a jejich touhu po pestrém peří.

Ověšovaly se vším, co jim jejich ponurá příroda dávala barevně krásného. Zdobení spočívalo v jakémsi přehnaném způsobu již v jejich krvi. Vařící a pařící se zápach krve a červené, plápolající vyzařování bylo v kruhu nově příchozích. Křik se stupňoval a kolem mrtvých byl provozován jakýsi tanec. Ženská zvířata obklopila s řevem tuto scénu.

Hjalfdar neměl nikdy takový pocit hnusu jako při spatření této zvířecí masy. Rozhodl se, že takový druh nesmí se rozmnožovat, nemají-li býti zkaleny jemnohmotné úrovně výplody jejich nejnižších pudů.

Cosi nového probudilo se v Hjalfdarovi při setkání s tímto kdysi mnohem výše stojícím národem lesních lidí, který byl tak divoký, že ho nebylo již možno ovládnout vysíláním myšlenek a lásky, jako nejdivočejší zvířata. Hrůza, s níž se mísil hnus, v něm neustále vzrůstala.

"Nezměrná jest hojnost svítících zrnéček, která ukryla tato zvířata ve svých stavbách. Budou vám sloužit ve zlatém sále Světlého Otce," šeptalo to nad Hjalfdarem. "Až se slunce schýlí a všichni odejdou na západ k napajedlům, můžeš tam lehce vejít. Jsou vzdáleni dlouhou dobu a my tě povedeme."

Hjalfdar viděl s radostí, jak se vše kolem něho pohybuje. Gnómové země přidružili se nyní k lehkým bytostem vzduchu, které, šeptajíce, slibovali mu pomoc a vedení.





Komentáře k článku

 
Pôžička bez ručenia |

Vytvořenou službou WEP.sk - Vlastní blog z vlastního PC. Mapa stránok